www.mojebezky.cz
=

Vasaloppet 2002

Publikováno: 12.03.2002, Autor: David, Rubrika: Běžky

Co je pro tenistu Wimbledon, to je pro klasického lyžaře Vasaloppet - 90 klasických kilometrů švédskou vysočinou mezi Sälenem a Morou po stopách historických událostí, kdy se Švédsko vymaňovalo z Dánské nadvlády… v tom slově se skrývá několik nej - nejstarší, nejdelší, nejmasovější…, to už snad stačí jako důvody, proč do toho jít! A taky nemá cenu to dál odkládat, většina z nás už na běžkách rychlejší asi nebude. Někdy brzy na jaře roku 2001 padlo rozhodnutí o účasti na dalším ročníku, nominováni byli: Honza, Pepa,Véna, Martin, Honzík a David - všichni současní popř. bývalí členové Univerzity Brno, slavného to lyžařského oddílu. Původně měla být naše výprava ještě o jednoho člověka bohatší, když však došlo na lámání chleba (placení zálohy na zájezd), tento jedinec vycouval a nakonec, to proto aby jeho alibi bylo téměř dokonalé, radši odjel na dovču do teplejších končin než je Skandinávie.

Den D mínus 5

V továrně kouknu naposled na web Vasaloppetu, abych zjistil aktuální teplotu a prchám pryč už asi ve dvě, protože musím jít ještě k zubaři, koupit od Arabů ňáký SEKy, koupit jídlo a sbalit se. V 19 nám pak frčí Čebus do Prahy. V šest se u mě staví brácha, cpeme všechno do Lady, lyže koukaj bočním okýnkem ven, což mu cestou ke Grandu musím párkrát připomenout, neb ty šaliny míjíme přece jen asi moc blízko…Pak už jen nalodění do busu, vylodění na Florenci, pitomé cestování metrem (těch krámů táhneme každý docela dost) a stojíme před barákem, kde přespíme do zítřka. Adresa sedí, jméno na zvonku sedí, klíč taky, jen současní obyvatelé bytu o našem příjezdu neví, ale smiřují se. Věci házíme dovnitř, lehce večeříme své potraviny - jak se ukáže později, pro jednoho jedince dost výrazný moment, a razíme hledat hospodu na pražské periferii - daří se, pár pivek a zpátky spinkat.

Den D mínus 4

Přejezd metrem na Budějovickou, což je pochopitelně na druhé straně Prahy než spíme, se až na drobné nadávání na zavazadla a přiblblou paní stojící vprostřed dveří metra obešel bez problému, nacházíme srocení lidu kolem nějakého busu, chvíle váhání neb o plot jsou opřeny sjezdovky - přece jen na Pitztall nejedem - ale jo, je to náš Alpin bus. Poslední nákupy v blízké Delvitě a pak už tradá za ručičkou kompasu. Vtipný německý celník, Drážďany, dálnice - místy ještě Hitlera pamatující - a o půl sedmé večer jsme v Rostocku. Cesta zatím probíhá bez problémů - až na jedince, který den předtím povečeřel skutečně delikatesní salátek, který nenechává jeho trávící trakt v klidu - zastávka na dálnici, rychlý výběh do křoví a boj s vnitřnostmi i při dalších zastávkách - střeva se jakžtakž zklidňují až asi na trajektu…
Před vjezdem na trajekt nás vyženou z busu ven a řidiči předělají vnitřek na lůžkovou úpravu. Z opěradel vzniká horní palanda, ze sedáků spodní - vypadá to zajímavě, ale je to mnohem pohodlnější než jsem čekal a hlavně se nemusí sedět! Nasedání a ukládání do vzniklých regálů trvá trochu déle, ale postupně se to bude určitě zlepšovat. Z Rostocku odjíždíme v 22 hod, za 2,5 hoďky jsme v Dánsku, ukládáme se ke spánku a pak se budím jen občas na převalení se a definitivně až ráno někde ve Švédsku - kolem je sníh.

Den D mínus 3

Sedadla se vrací do původní polohy a pokračujem. Původně jsme v Moře měli být někdy kolem poledne, což je jasné že už nestíháme - nakonec ceduli Valkommen till Mora míjíme asi tak o půl třetí, vedoucí zájezdu Darina jde do infocentra zjistit bydlení, my taky nabrat mapky a za chvíli už projíždíme kolem centra městečka a vidíme to, proč jsme tady - cílová brána Vasáku a všech dalších běhů, které se tu v tomto týdnu konají. My však pokračujeme dále kolem jezera do holobytů, které se stanou naším dočasným domovem. Naše skupina trochu prokaučovala ubytování, neb místo toho, abychom rychle zabrali výhodné bydlení, vyskládáváme z vnitřku busu hromady cizích věcí - nakonec po drobných výměnách a přesunech získáváme přijatelný holopokoj, kde rozkládáme naše karimatky - jen je blbé, že ve vedlejších holopokojích je po čtyřech lidech, takže na holobyt je nás 14 - což je na jeden holozáchod all in one s koupelnou skutečně dost. Rychle se nadlábnout a nedočkavě vyrážíme na lyžích přes jezero do města, k cílové bráně. Teď je to tak kilák a jsme tam hned, za 3 dny to bude k bráně kousek dál… Navštěvujeme stan, kde je prezentace - z počítačů připojených k Internetu posíláme do světa zprávy a koukáme co dalšího se nám nabízí, pak už ale hurá na lyže a protáhnout v busu ztuhlé tělo. Chlapci jsou jak urvaní ze řetězu a valí pryč, já se kochám cílovou rovinkou, což je normální ulice, na kterou je teď navezený sníh, je obehnána reklamami a za pár dní bude i obalena lidmi. Pak se projíždí kempem a po pár km se dostáváme na místní závodní tratě, kde trochu bokem je i stadiónek, lehce se proklouznem kolem a pak zpátky do Mory, opět kemp, pravá zatáčka, kopeček, levá a jsme na cílové ulici - asi každýho napadne jak tady bude vypadat v neděli, mě teda jo.
Vracíme se do našeho bejváku, opět jíme a večer jdeme ještě zpátky do města, tentokrát pěšmo. Jen tak couráme ulicemi a koukáme do výloh. Chceme jít do Vasastuganu, z pořádných polen sroubené hospody, na pivo - mají ale zavřeno. Tož zpátky do bytu, najíst a spát. Zítra jedem na výlet.

Den D mínus 2

Brzy ráno přijel k našemu holodomu další bus - zo Slovenska. Ranní shon neunese WC, které se ucpe. Docela rychle však přijíždí Eriksson (čili Švéd) a začíná katastrofu řešit, pak přijíždějí další Erikssonové a dávají se do práce. Ve spolupráci s okolními apartmány pořeší skupina, která se nestihla ucpání účastnit, své potřeby a v 10 hodin jedeme busem na kótu 28 km, což je občerstvovačka v Oxbergu, odtud chceme jet v poklidu do Mory a poznat tak závěrečnou část tratě. Je nádherně slunečno, pod nulou, máza je jasná - ňákej modrej. V Oxbergu se chvíli motáme v prostoru občerstvovačky, nezbytné focení a okounění. Trať je upravena parádně - jen drobná chybka - směrem k Moře je uválcováno na bruslení, ale těžko říct jestli třeba o kousek dál nezačínají stopy. Směrem na Salen ale stopy jsou určitě a to hned 2 a krásné. Dnes se taky jede jeden ze závodů tohoto týdne SkejtVasan, Oxberg - Mora 30 km volně. Dnes se tedy asi do Mory po stopě nedostaneme, což nám potvrzují i lidi motající se po trati a vypadající jako pořadatelé. Činíme tedy manažerské rozhodnutí, ohlašujeme řidičům busu, že na odjezd z Oxbergu naplánovaný na 14 hod přijedou ještě další lidi a vydáváme se po stopách směrem na Salen. Mírně zvlněná trať celkově lehce stoupající nás zavede asi 7 km do protisměru, kde otáčíme, cestou samozřejmě fotíme a pokud to jde, kocháme se výhledy slunečného dne. A jsme zpátky v Oxbergu, po směru je to lepší, ale i tak pár nepříjemných a ne zrovna krátkých stoupání dává tušit, že i přes celkově klesající profil Vasáku to zadarmo nebude. Před chvílí byl odstartován SkejtVasan - jako druhý se kolem nás prožene zrzavý Daehlie a pak dlouhé minuty projíždí další a další závodníci. Bus nás odváží zpátky do Mory - příjemné zjištění, že záchod už je OK, jíme a postupný příjezd našich spoluzájezdníků, kteří jeli do Mory na lyžích nám potvrzuje, že skutečně cestou na stopu nenarazili. Chválíme se jak jsme dobře udělali, že jsme lyžovali před Oxbergem.
Odpoledne vyrážíme opět do města - cestou přes jezero potkáváme Darinu, která jde z prezentace a sděluje nám vlny, do kterých nás pořadatelé nasadili. Honza jde do extravlny, což znamená, že má unikátní možnost kousnout se třeba Veerpala, Pepa dostává za zásluhy v minulém životě 2. vlnu a poté co zjišťuje, že Martin, Venouš a já jdem z trojky, patřičně se dme pýchou, má své typické kecy, které směřuje hlavně k Martinovi (standardně se spolu štengrují i před Jizerkou) a spěchá k Internetu, aby se touto skvělou zprávou pochlubil na mobil ženě. Honzík fasuje pětku. Mně osobně je celkem fuk, jestli dvojka nebo trojka, akorát ten Pepa mohl dostat stejnou jako já… no nic, budu ho muset dojet. Takže opět do stanu na Internet, kupujeme trička, projít obchody, navštívit muzeum, kde prvně chutnáme slavnou bläbär soupe - borůvkovou polívku. První dojmy - hnus, je to strašně husté, asi jako sirup, který zapomněli zředit, chemie z toho vyskakuje nad kelímek - párkrát si loknu a zbytek vyhazuju. Jirka, loňský to účastník, který přijel busem se Slováky, však tvrdí, že při závodě podávají ředěnější, však uvidíme. Muzeum pěkné, zvláště nás zaujmuly fotky pořízené při uzavírkách trati při vypršení jednotlivých časových limitů - vyděšené obličeje těch, před kterými byl právě natažen provaz znemožňující pokračovat v závodě… to nás snad nečeká, naše cíle jsou přece jen výš. A kde že jsou? Za sebe můžu říct, že mám asi tak tři: 1. dojet a vidět trať, čili nehnat se s mlhou před očima, 2. vyklepnout členy naší skupiny (krom Došlíka pochopitelně), 3. získat medaili, která se dává do ztráty 50% času vítěze. Co ostatní nevím, tu placku by asi chtěli taky, Honza pak dojet do 75. místa za které je ještě vyhlášení na pódiu.
Na cílové rovince právě probíhá slavnostní zahájení, proslovy na jevišti, muzika a hlavně nástup s vlajkami. Vyhlížíme tu naši, vlajkonosičem není Aleš Valenta, ale jedna z dívenek asi místních základních škol, bouřlivě ji povzbuzujeme, až chuděra skoro zaškobrtne, ale zvládá to a směje se na nás.
Pokračujeme do Vasovy hospody - točené za 40 SEK, no nekup to! Zvláštní je, že ačkoli je město plné lidí, v hospě je prázdno - asi všichni pijí ionťáky. Přes jezero domů a něco pojíst, fotíme se oblečeni do triček Vasáku a čísel s nalepenými českými vlaječkami, Pepovi pípe mobil, přišla mu SMS, lačně ji čte a pak nám oznamuje, že onu šťastnou zprávu o své skvělé vlně neposlal na mobil ženě, ale sobě. Sranda musí být a taky je…

Den D mínus 1

Venku sněží… ráno přichází Jirka, že jejich bus jede do Oxbergu a že pak jedou pomalinku do Mory - prostě to co jsme chtěli absolvovat včera, okamžik si zahráváme s myšlenkou jet s nima, ale pak ji zavrhujeme - dnes se chceme jen lehce projet, nachystat lyže a jíst a jíst… Po snídani dávám na lyže grafit, protože jsou nějaké suché, přece jen jsou to funglovky a je na nich najeto zatím jen asi tak 40 km. Pak je zkoušíme na kopečku za barákem. Někteří jedinci začínají řešit dilema, zdali jet na svých lyžích nebo si půjčit snad lepší od kolegy - s tím je spojeno obvyklé štengrování dua Pepa-Martin.
Slováci nikam neodjeli, neb jejich bus nechce startovat, do našeho busu zase v noci vlezl nějaký poberta, který rozbil okno u zadních dveří (u kterých nesedí nikdo jiný než naše skupina), ukradl plato Gambáčů, mobil a ňáké drobné. Řidiči okno látají papundeklem - cestou zpátky bude horší výhled.
S Jirkou, Pepou a Martinem se vyrážíme provětrat, zbytek se rozhoduje, že už začne s mazáním. Pořád sněží, lehce se projedeme na nám již známém úseku závěru tratě a opouštíme Jirku, který chce jet dále. Ještě na skok na Internet, poslední pozdravy potenciálním pozůstalým a rychle domů připravit lyže a sebe na zítřek.
Chlapci co mazali dopoledne už mají rychlé zóny svých lyží téměř ready. Takže do práce: nejdřív SWIX zelený LF4, na to měkčí LF6 a navrch poklad, který mažu prvně - koupili jsme si dohromady CERU - vosk šampiónů, tak sypem. Honza nás zaučí a sám odchází do města a my zažehlujeme a vyrábíme jiskřičky. Marně vzpomínám, kdy jsem parafínoval dvakrát po sobě, třikrát však nikdy, to vím určitě. Všecko je ale jednou poprvé a na Vasáku netřeba nic podcenit. Odpoledne se Honza vrací z města s doporučenou mázou od SWIXu a RODE. Podle předpovědi má být ráno asi tak -15 a teplota má postupně vylézt až na asi -3. V zásadě doporučují to stejné, jen v poslední krycí vrstvě se najednou dost liší - RODE maže ve třech vrstvách teplý modrý na -1 až -3, SWIX naopak dost studený VR30 - ale asi jen jednu vrstvu, je to samozřejmě jen švédsky, asi na tu ranní kosu. Následují vzrušené debaty co tam teda dát. Fluorový SWIXy nemáme, takže jdem do RODE. Nakonec každý z nás maže trošku jinak, ale v zásadě všichni stejně: já zažehluju jakýsi zelený, na to 3 vrstvy modrého obyč, dále RODE maže fialový multigrade, což se nám zdá až moc do tepla - no pro jistotu jednu vrstvičku, která se snad ani nedá nazvat plnohodnotnou vrstvičkou, mažu, no a na vrch 4 vrstvičky modrého fluor RODE na -3 až -8. Navrch tedy dáváme něco mezi tím, co doporučují světové firmy. A je namazáno, zabalit lyže do fusaku a začít se starat o sebe. Obvyklá jídla jsou těstoviny, Véna s Honzíkem dokonce pečou kuře, já dávám s bráchou po těstovinách ještě mléčnou rýžovou kaši s čokoládou. Docela jsme se přežrali všichni. Chystání kalorií do ledvinek je taky zábavné. Největší ďábel je Venouš, kterýmu se po nákupu chemikálií náklady na zájezd asi tak zdvojnásobily. Říká, že my trénujem, takže on to musí nahnat jinak, však co, ani na olympiádě se nejezdí na chleba s máslem. Faktem je, že jeho zásoby jsou impozantní, dává mi jednu tabletu - prý na křeče. Beru osvědčené karbošneky v počtu 3 kusů, které jsem si původně koupil na Jizerku, kde jsem je ale nepoužil, protože jsem je nachystané v ledvince chytře zapomněl na pokoji, tribit, koko a besipky - s tím musím přežít, no a taky tu Vénovu tabletu velikosti mexického dolaru a pro sichr kousek panapru.
Jdeme spát, někteří tuhnou hned, mně se to nedaří zvláště díky slovenským řidičům, kteří s 10 minutovými přestávkami túrují důkladně motor svého busu - asi mají bobky, že ráno nenastartujou. Teprve po zavření okna pokoje se hladina hluku snižuje na snesitelnou úroveň - z pokoje se však stává menší sauna… spánek přichází…

Den D - 3. března 2002

Ve tři ráno vstáváme, probuzení drsné, ale nenaděláš nic. Člověk ani nemá v takovou hodinu hlad, ale něco se sníst musí. Venku je pěkný samec a jasno. Ve čtyři odjíždíme v naší lehátkové úpravě, což nám přináší ještě necelé 2 hoďky neklidného spánku. 5:50, jsme na místě, venku je šrumec, lidi pobíhají jedním směrem s lyžema v rukách, druhým směrem spěchají už bez lyží někam do tepla. Véna, Honzík a Martin vypálí z busu a jdou si dát lyže do vlny. Pepa a já vyrážíme 10 minut po nich, Došlík je v pohodě a nikam nespěchá - v jeho extravlně asi nával nebude. Jdeme s Pepou odzadu podél celého startovního koridoru, v desáté vlně je fronta jak blázen, směrem dopředu se do vln tlačí čím dál míň lidí. A už jsem tady - vchod do trojky, musím ukázat štempl na čísle, který mě opravňuje ke vstupu do této vlny - to je trochu problém, protože nad číslem mám další 3 vrstvy oblečení, nakonec se daří a jsem vpuštěn. Lyže stavím do jehlanu do asi šesté stopy zprava, přede mnou už je tak 5 řad, kde má lyže brácha s Vénou nevím, ale doufám, že někde poblíž přede mnou. Jdu ven z vlny, s Pepou jdeme zpátky do busu, cestou okoušíme teplé nápoje a sladkou Vasaloppethousku, ohřívám se u jednoho z velkých ohňů, močba, zjišťujeme, že vystát si frontu na latrínu bude na dlouho a rychle do tepla autobusu. S Martinem a Vénou nepojedu - dali si lyže na druhou stranu než já. V busu sedím do 7:15 kdy se snažím jíst, ale moc to nejde, pak vyrážím odložit přebytečný náklad. Jdu kamsi nahoru nad silnici, svahy údolí ozařuje vycházející slunce, jemný severský sníh křupe pod nohama, odkládám svůj náklad v lese, odkud mám krásný výhled dolů na lidské mraveniště, všichni furt někam chodí, všichni jedním směrem, jak mravenci.
Cestou do vlny ještě dávám teplé ionty a zrovna začíná rozcvička. Uprostřed každé vlny je pódium, na kterém předcvičují 2 cvičitelky, hlas z ampliónu to diriguje a do toho duní různé světové hitovky. A všichni kolem poskakují a cvičí aby se zahřáli… spartakiáda bez značek. Za 10 minut start - aerobik končí, hlasatel hlásá kdo se účastní závodu - Andrus Veerpalu, Jorgen Aukland, Oskar Sward, Hiroyuki Imai, Raul Olle, Maurizio Pozzi, Stanislav Rezac..Svetlana Nagejkina, Antonina Ordina, Constanze Blum… na mě zdá se zapomněl… Vzduchem začínají lítat pytle s věcma, dopadnou, kopnou se dál, až se dostanou tam, kam mají - buďto do ohrady uprostřed nebo někam na kraj, čas ubíhá, před startovní pole se do vzduchu zavěšují 3 televizní vrtulníky, vpředu vyletí reklamy Craft do vzduchu - start, 14699 (pokud jsem to na webu přečetl správně, přece jen švédsky nevládnu) lidí se postupně dává do pohybu.
Jdu úplně doprava, hustota lidí není zatím moc velká, trať je široká, dá se přejíždět ze stopy do stopy, vidím jak někdo padá, další do něj hned naletí. Blížíme se k prvnímu stoupání, proud lyžařů se rozděluje kolem zalesněného ostrůvku, zleva je to trochu delší ale povlovnější, zprava se musí do stromečku - jsem vpravo, jdu zprava, pod stromečkem je trochu zácpa, ale jde to, hlavně nenechávat hůlky moc vzadu, vylezu nahoru, rovinka a teď je třeba se napojit do asi 8 stop, které šly zleva, jde to ztuha, tlačenka je velká, nakonec jdu mezi stopama, což je ale docela rychlé a už vidím ceduli, která mi říká, že do cíle to je už jenom 88 km. Vmáčknu se do stopy, pak ještě úplně doleva, tady to valí, předjíždím desítky lyžařů a koukám po okolí, najednou vpravo před sebou vidím Pepu, už se těším až s ním pokecám, když se moje stopa téměř zastavuje, nějaký zoufalec tam vpředu dělá brzdu, než se mi podaří ho objet je Pepa už zase někde vpředu v nedohlednu. Tak znova za ním, lyže jdou parádně, do kopce stoupaly skvěle a zdá se, že i ve sjezdech se drží. Nad kopcem se pole natahuje, už to nejsou souvislé proudy lyžníků ve všech stopách, kdy pokud vylezete ze stopy už se do ní nevrátíte. V dálce před sebou vidím na obloze vrtulníky, tak tam někde je čelo závodu. Opět dorážím Pepu - prohodíme pár vět, chytám se nějakého vláčku a ujíždím mu, po chvíli se otáčím, ale Pepa není. Zjišťuju potěšující fakt, že lyže jdou vskutku skvěle, ve sjezdech frčím jak téměř nikdo kolem a začínám dumat co všechno musím šetřit, abych se dostal ve zdraví do cíle. Vzpomínám jak mě na Jizerce v závěrečných soupažích chytaly křeče do předloktí, takže uvolňuju sevření prstů, což se mi skoro vymstí, protože nahoře fouká a vítr mi sfoukl hůlku mezi lyže, další taktika je jasná, jet ve vláčku, ale nedělat mašinku. Takhle ale jedou samozřejmě všichni, takže vláčky přeskakují ze stopy do stopy, řežou se zatáčky, každý metr, každý ušetřený odpich se počítá a bude se ještě hodit. První občerstvovačka někde na 78 km je na pohodu, dávám borůvky, které jsou mnohem lepší než ty v muzeu, ionťák a frčím dál. Soupaž, soupaž a zase soupaž - zatím je sil dost, tak se držím, začínám mít ale pocit, že jestli budu takhle solit dál, do cíle nedojedu, pořád se kolem mě ale motají zhruba ti stejní lidi. Další občerstvení 66 km, opět dva kelímky borůvek a dva iontů, jídla tam moc nemají, jen ty jejich housky, které mě až tak nelákají, dal bych si spíš čokoládu nebo tak něco, mám karbošnek. Na Risberg na 55 km je to celkem na pohodu, až na to že začínám mít hlad, přece jen už to jsou přes 2 hodiny práce, před občerstvovačkou do sebe natlačím zmrzlou tyčinku koko, kterou jím za jízdy, aby mi ostatní moc necukli a když cuknou, tak co, přijedou další. Schválně zpomaluju, nesnažím se držet každého vláčku, do cíle je to ještě sakra daleko, tak se nenechat vybláznit, občas kontroluju hodinky, chci to jet pod 6 hodin, což je čas na medaili za předpokladu, že vítěz to dá za hodiny 4 - očekávaný vítězný čas, před 4 lety to jel vítěz 3:38, to ale asi nebyl prašan jako dneska, ale spíš leďák a vítr v zádech. Občas taky připlácnu vlaječku na prsou, abych ji neztratil a všichni viděli odkud jsem, občasné Heja Tjeckien totiž vždy potěší. Občas taky kontroluju čip na noze, protože no chip no result, jak stálo v pokynech. Jinak kolem trati je místama lidí dost, místama nikdo a místama davy, které přijely na skútrech a těsně u tratě pečou na ohních párky, paří a povzbuzují.
Cedule 50 km - paráda, už "jenom" Jizerka, nohy už ale tuhnou, o rukách a zádech nemluvě, odpichy už nemají ty počáteční grády. Evertsberg - 42 km, následuje sjezd, nejdelší na celé trati, beru preventivně Vénovu tabletu proti křečím, zajídám ji karbošnekem a frčím z kopce, opět po delší době předjíždím někoho já. Soupaž však skutečně není moje silná stránka, takže na soupažných rovinkách mi chlapci kolem zase trochu ujíždějí, no však neva, jedu na čas a ten se zdá v pohodě. Docela by mě zajímalo, kde je Véna s bráchou, předpokládám, že za mnou, ale jistotu nemám, za celou trať jsem totiž krom spousty Erikssonů viděl jenom Pepu. Blížím se k Oxbergu, začínám to poznávat, tady už jsme byli, teď přijde ten hnusný a docela dlouhý kopec - přišel, do kopce to ale pořád jde - neujíždí mi, i když jiskra už se samozřejmě trochu vytratila. Po Oxbergu vím, že už bude následovat relativně flat and easy pasáž do cíle, aspoň v muzeu to tvrdili, flat and easy sice následuje, ale pořád je to ještě 28 km k cílové bráně. Spousta oddílů má svoje privátní občerstvovačky na výhodnějších místech než jsou ty oficiální, hezky na kopečku, flašku s blivajzem do ruky, napít a zahodit - pohoda, sníh po každém takovém místě vypadá nechutně hnědě, fialově a barevně…a taky to na tom drhne. Na oficiálních občerstvovačkách je samozřejmě taky pěkně fialovo od borůvek, spousty odhozených kelímků, které průběžně uklízejí, občas se někomu podaří nabrat kelímek na špičku lyže a pak se ho nemůže několik metrů zbavit. Hokberg - ještě 19 km, začíná mě tlačit močák, piju hodně a není žádné velké horko, nakonec po jedné takové neoficiální občerstvovačce pro všechny, kde nabízejí i pomeranče, čímž nepohrdnu, zastavuju u stromku a ulevuju si, radši nepočítám, kolik lidí mě předjíždí, ale mně se pokračuje mnohem lépe. Eldris - 9 km, to už je brnkačka, pořád čekám, kdy už se dostaneme na místa, která znám a už je to tady, ještě pár kopečků, které zabolí, podjet pod silnicí, průjezd kempem, pravá zatáčka, kopeček do města, levá a už je přede mnou jen lehce zalomená cílová rovinka, už dávno jsem se rozhodl, že s nikým o umístění finišovat nebudu - konec si chci vychutnat a pár míst dopředu nebo dozadu je mi šumafuk.
Cílová rovinka je krásná, kolem plůtku hromady lidí, někteří povzbuzují a tleskají, rozhlížím se kolem a vychutnávám závěr, už jen pár metrů, uvolněně projíždím bránou a zaplavuje mě krásný pocit, zvládnul jsem to, nerupnul jsem, slečna v místním kroji mi na krk věší vysněnou placku, kterou mám s rezervou, z cílového prostoru nikam nespěchám, koukám jak za mnou dojíždějí desítky dalších unavených ale šťastných a vyhání mě až zima. Berou mi čip, paní mi svazuje lyže k sobě, dávám je do úschovny a jdu pár metrů na autobus, který mě veze na druhý konec Mory do školy, tam vystupuju a jdu hledat svůj pytel s věcma, pořadatelé ale ještě nestihli část pytlů roztřídit - a v té obrovské hromadě jsou i mé věci, nechávám tedy sprchu sprchou a jdu do tepla jídelny se najíst - směs masových kuliček, brambor a ještě asi čehosi, na to hromada zeleniny, pivko - vynikající. Dobře se najím a kecáme s Jirkou, který už je tu téměř o hodinu dýl, časem doráží Pepa s Vénou, brácha s Honzíkem už jsou taky v cíli a někde ve sprše, já si jdu pro věci a taky se umejt, sprcha výborná, ňákýmu Erikssonovi půjčuju mýdlo - na oplátku mi dává napít piva… nechávám si vytisknout diplom a jdu do jídelny za klukama, chci si dát ještě jedno kolo obědovečeře, ale fronta mezitím narostla do obřích rozměrů, no ale po chlapcích taky něco zbylo. Jdem na bus a zpátky do centra dění, vyzvednout lyže, kluci jedou do bytu a já jdu ještě pěšmo kouknout na vyhlášení, zrovna dostává cenu Imai za 36. místo, asi má na ty soupaže krátký končetiny. Hledám Došlíka, ale nevidím ho, flákám se kolem cílové rovinky a pomalu jdu přes město domů. Ve výloze jednoho obchodu vidím vytištěné výsledky, Honza je 78. - tak proto jsem ho neviděl na vyhlašování, je to škoda, přál jsem mu to, chybělo málo, nacházím i sebe na 1095. místě - spokojenost, ostatní ve výloze nevisí. Jdu domů, Véna, Pepa a Honza už tam jsou, po chvíli přichází i Martin a hned od dveří si začíná dobírat chudáka Pepíka, kterýho Martin zařízl a kterýmu ještě k tomu těsně unikla medaile. Balíme, jíme a vykládáme si zážitky - a že jich je.
V 8 večer máme odjet, což se ale nedaří, protože 3 členové zájezdu ještě nedorazili z trati. V 8 vyletí nad Moru 2 světlice ohlašující konec závodu, kdo se nedostal do cíle doteď, už se ve výsledkách neobjeví. My si jdeme ještě lehnou zpátky na holou zem holobytu - je tam teplo. Kolem deváté doráží k autobusu poslední účastník zájezdu - i on stihl dojet v limitu - a zakrátko se již soukáme do regálů k zaslouženému spánku a adie Moro. Usnout nám netrvá příliš dlouho…

Den D plus 1

Na trajekt do Rostocku najíždíme ve 12 hodin. Před nájezdem nás Darina žádá, ať se pak pořádně vyčuráme, protože přes Německo to prý vezmeme nonstop jen s jednou zastávkou, ať jsme prý brzo v Práglu. Ohlas na tuto zprávu je bouřlivý a jednoznačný - NE - většina, včetně nás, totiž plánuje na trajekt zakončení úspěšného zájezdu - levná pivka v duty free shopu už na nás čekají. Na trajektu musíme půl hodiny počkat než vjedeme do mezinárodních vod, ale pak už se neváhá ani minutu, rychle do shopu - karton Tuborgů a doplňovat tekutiny. Naše unavená těla se dostávají na příjemnou alkoholickou hladinku velmi rychle a tak ještě skočit pro jeden karton, ať nesušíme v buse. Po vylodění vidíme, že náladičku má takřka celý autobus, začínají kolovat kořalky - zvláště ta pálenka z feferonek je vskutku ďábelská. Cesta přes Německo se nese v halasném zpěvu různých písní, hudební doprovod obstarává na housličky Venoušův učitel hudební výchovy ze základky - svět je malý. Čuracích zastávek je smozřejmě více než ona jedna původně slibovaná… Hranice a jsme doma, teda zatím jenom v Česku. Před hlavákem v Praze brzdíme 25 minut po půlnoci, vlak do Brna jede za dalších 15, dost frmol, rychle shromažďujeme naše věci, spěšné zamávání spolubojovníkům a rychle pro lístky a do vlaku - těsně ale stíháme. České dráhy jsou vskutku vynikající podnik - zdražili jízdné a vypnuli topení… ale už jsme v Brně, je úterý brzo ráno, 4:15.
A Vasák je kompletně za náma.
Tož zas někdy!?

-ds-

Suchá statistika:
Počet závodníků na startu: 14699 (?)
Počet klasifikovaných v cíli: 12661 mužů + 1118 žen

  • 1. Daniel Tynell, Sweden, 3:58:52
  • 7. Stanislav Řezáč, Tjeckien, 4:00:37
  • 78. Jan Došla, Tjeckien - Uni Brno, 4:25:10
  • 108. Jiří Ehl, Tjeckien - Uni Brno, 4:30:06
  • 1096. David Schwab, Tjeckien - Uni Brno, 5:27:47
  • 1810. Martin Schwab, Tjeckien - Uni Brno, 5:50:49
  • čas vítěze + 50% = medailový čas, 5:58:18
  • 2119. Pepa Kalovský, Tjeckien - Uni Brno, 5:59:23 - 0,29584147 % ztráty na medailový čas - tos moh trochu pohnout, Pepo!
  • 2801. Václav Račanský, Tjeckien - Uni Brno, 6:21:11
  • 2929. Jan Račanský, Tjeckien - Uni Brno, 6:24:49
  • 12661. Karl Hoferl, Österrike, 11:57:43 - ve chvíli, kdy vítěz proťal cílovou pásku, měl tento závodník před sebou ještě 61 km závodu