www.mojebezky.cz
=

Tartu Maraton 2004

Publikováno: 16.02.2004, Autor: David, Rubrika: Běžky

„prdi, už je tu zas podzim. Protože jsme starší, někteří i pomalejší je pomalu čas se začít připravovat na tradiční zimní zahraniční výlet. Co tak teda to naše Estonsko?“

Tak takhle to někdy v září roku 2003 začalo… přílohou mailu byla přihláška na 35. ročník Tartu maratonu. Pak se samozřejmě několik týdnů nic nedělo, až když se přiblížil termín platby prvního startovného, začali jsme se přihlašovat, domlouvat ubytování, dopravu… nakonec všechno klaplo a přiblížil se termín odjezdu.
V úterý 4.2.2004 dopoledne proběhla optickými vlákny a dráty v kterých kolují emaily, poplašná informace o tom, že v Estonsku není dostatek sněhu a že konečné rozhodnutí o pořádání závodu bude uskutečněno téhož dne večer… těm, co se v přípravě flákali, tato zpráva dala jistou naději, že přečkají letošní laufařskou sezonu beze ztráty kytičky – odpoledne se však na webu objevila oficiální tisková zpráva: Závod bude – přesný rozsah se rozhodne ve čtvrtek večer!
Na základě této pozitivní informace tedy ve středu v podvečerních hodinách nakládá základní skupina (Momo, Došlík, Pepa, Marek, David V., David S.) v Brně tranzita firmy Vodák-sport a vzápětí vyráží vstříc silničnímu dobrodružství do nastávajících členských zemí Evropské Unie. Martin nakonec odjezd skrečoval kvůli školním povinnostem – fakt blbá výmluva.. V Českém Těšíně doplňuje výpravu Richo, takže je nás 7 – počet tak akorát na pohodlnou cestu.
Iluze o bleskovém průjezdu hranicemi a kynutí celníkům, kteří za pár týdnů rozšíří řady nezaměstnaných, nám bere Polák hned v Těšíně – strohé „daklady od mašiny“ a důkladná lustrace našich pasů, obličejů, razítkování a zvědavost kam jedem, proč tam jedem a co vezem předznamenává i průjezd dalšími přechody – jako odměna za zvládnuté polské celníky nás čeká 800 km Polskem s jeho děravými a kolejemi (skutečně nejsou koleje jako koleje) protkanými silnicemi. Následuje Litva, sběr těch správných „bumážek“ na Lotyšské hranici, který se nám daří až na druhý pokus, a po zdlouhavém leč zdárném vstupu do Estonska nás čeká už jen pár kilometrů do Otepaa. Krajina se taky po 19 hodinách jízdy jednotvárnou plackou polskými, litevskými a lotyšskými polemi konečně změní v zalesněné kopečky. Na největším kopečku je dokonce sjezdovka – odhadem tak aspoň 300 m dlouhá. Kde je ale sníh? Celou cestu ho bylo pomálu a už jsme skoro na místě a pořád to není boh vie čo, kde to ti pořadatelé udělají? No někde urkytě.. Při vykládání věcí z auta do penzionu nás dostihne SMS z Brna – z faxu tam zrovna vylezla zpráva o možném odvolání závodu – rozhodne se večer. A taky se rozhodlo – pořadatelé se pro nedostatek sněhu rozhodli závod zrušit.
Skupina Italů prý v Tartu požadovala po pořadatelích všemožné náhrady, delegát FISA prý kdesi vykřikoval, jaká je to nehoráznost a že příští rok Tartu nebude zařazeno do vybrané společnosti závodů série Worldloppetu… a co na to Češi? Šli jsme na pivo…
Tož co teď, otočit to a vydat se na 1500 km dlouhou cestu zpět domů? Kdepak, když už jsme tak daleko, tak se tu porozhlídnem… V penzionu nás mají rádi, protože si mysleli, že pojedeme domů. Naši výpravu ještě obohacuje Venda, která přijela lodí ze severu.
Další dny jsme tedy strávili na svěťákových tratích v Otepaa, které jsou výborně upravené s vrstvou umělého sněhu – pěkné kopce, jak nahoru tak dolů – výjezd nebo spíš výlez kolem můstků zrovna zadarmo není, chudáci chlapi, kteří to tu jeli při letošní hromadné třicítce 4 x, při sjezdech do výtahových šachet je potřeba nenechat rozklepat kolena, protože hodit držku v 70 km/h by asi bolelo. Mimo tratě lyžování nic moc. Takže taky někteří běháme pěšky a hlavně strávit příjemnou dovolenou – v penzionu dlouze a hodně snídáme – no občas by ty švédské stoly mohli obměnit, ale ty 3 dny se to dá vydržet, následuje sauna, odpočinek, sledování biatlonu a běžeckého svěťáku v TV, nákupy kaviáru a šampáňa v sámošce, večer hospůdky a páteční odpolední výjezd do Tartu na prezentaci. Tam nás čekaly pouze 3 dámy, ostatní asi radši někam zalezli aby nemuseli vysvětlovat. Fasujeme prospekty, čokoládové i kovové medaile, ženáči mezi námi fasují i pro své děti. Město jako takové nic moc, malé centrum, ledová socha, snoubí se tu starý ruský děs s pěknými moderními stavbami a taky trocha té historie. A taky pěkný park s lavečkami vybízejícími k přečtení novin.
V neděli dopoledne se na stadionku v Otepaa odehrává místo startu Worldloppetu malá show, blbne tu pár skupin lyžníků, kteří dorazili na lauf stejně jako my, skupinka 9 lidí dokonce s loňskými čísly, někteří ve fraku, vyráží na celou trať. Jestli dojeli do cíle to už ale nevíme. Po obědě nahážeme věci do auta a frčíme zpět do staré vlasti – to frčení zarazí hned první hraniční přechod, kde odbavení 3 aut trvá hodinu a pak už nás lehce zdržují jen další pohraničníci, sněžení celou cestu, náledí kdesi v Polsku a policejní hlídka ve Varšavě – v pondělí v 9 jsme v Česku, vyložíme Richa, před Brnem dáme oběd a je po dovolené.
Závody sice nebyly, ale výlet to byl pravda pěkný, cesta v 7 lidech tranzitem na pohodu, při řízení a navigování jsme se střídali a zbytek posádky pohodlně chrněl natažený na zemi, na sedačkách či v kufru na věcech. Nafta je všude cestou levnější, ceny v příznivé, ubytování slušné, sauna vyhřátá a pokud by bylo v Estonsku dost sněhu tak i lyžování mimo tratě by bylo určitě parádní.

A taky: medaili z 35. ročníku Tartu maratonu nemá hned tak někdo – ale my, my ano!

PS: na příští rok nám pořadatelé jako odškodné přiznali levnější startovné, o celých 100 estonských korun (cca 220 našich) – pojedem zase na výlet? co??

více fotografií
-ds-